GRANDMOTHER IS DEAD - The Camp

Josef Pernikl si svým projektem G.I.D. vyšlapal už dávno cestičku k osobitému hudebnímu vyjádření.
jeho díla jsou kolážemi autentických výpovědí očitých svědků dějinných událostí s hudebním doprovodem, pro nejž je škatulka "scénický doom" vcelku příhodným označením. Témata (výpovědi) jsou volena nadčasově a svými hodnotami stále živá.Zatímco se předchozí deska zaobírala čsl. legionáři v Rusku, an albu The Camp pro změnu ožívají hrůzy nacistických koncentračních táborů...Slova přeživších, podtržená působivou hudební složkou, vytvářejí pak mrazivý celek. která člověka nemůže nechat klidným.

Josef si umí pohrát s dynamikou, se střídáním nálad a temp, takže deska ani na okamžik nevázne. emoce se na vás valí ze všech stran, úryvky dávných vzpomínek křičí a nedopřávají vám klidu. mezi depresivními scénickými výjevy místy vytriskne nějaká veselejší melodie, ale příliž naděje v tom nehledejte...
Absolutorium nedávám za zvolené téma, ale za to jak se mnou "the Camp" zacvičil.
Za to jak si dokázal pohrás s mými emocemi a přinutil mě zastavit se a zamyslet. Jestli tohle není posláním umění - Co už ?
Jistě mohl bych něco srazit za zvuk (home studio), ale přišlo by mi to krapet malicherné.
je totiž neoddiskutovatelnou skutečností, že jsem lepší desku delší dobu neslyšel. Díky za ni

Davod Nedoma

GRANDMOTHER IS DEAD - The Camp

Tohle CD nám v redakci pro svůj odvážný obsah mírně zarotovalo. Nakonec jsem se recenze ujal já a řeknu vám, že vůbec nelituji. Už dlouho mě nějaká nahrávka nezasypala takovou dávkou emocí... Mrazení, to je slovo, které „The Camp“ popíše asi nejlíp.

„The Camp“ se zabývá holocaustem druhé světové války. Jelikož mě tohle téma velice zajímá a dost se hrabu v různých historických faktech, tak jsem CD pouštěl se značnou zvědavostí. To co mě ale čekalo, jsem fakt vážně nepředpokládal. Album je totiž poskládané z různých monologů přeživších lidí. Do toho je namíchaná velice citlivě dodaná hudba, která dokáže mrazivý okamžik naprosto vygradovat. Zpěv se zde nekoná, když nepočítám pár zkreslených hlasů, které připomínají projev páně Necrococka z jeho pohřebních praktik. Celé je to tedy dělané na kontrastu monologů a víceméně instrumentálních skladeb.

Nejlepší je zcela jistě úvodní „Revenge“. Celé CD otevírá starý hlas, který popisuje svůj příběh přežití - „Já jsem tu hrůznou situaci přežil tím jenom, že jsem v sobě pěstoval úplně šílenou, nesmyslnou nenávist a touhu po pomstě. A ta byla, že jednoho dne to přežiju, že se dostanu do nějakého německého městečka nebo vesnice a že půjdu, až uvidím nějakou maminku s kočárkem, tak že pudu k ní a řeknu ‚puči puti puti‘, a pak vezmu to děťátko hezky za nožičky … a … rozseknu to dítě, hlavu o chodník.“ Do toho se spustí nádherně baladická melodie a vy se neubráníte mrazení. Tentokrát však ne tak příjemnému. Celkově není tahle deska určena pro kdekoho. Myslím, že se setká s dost velkým nepochopením a dá se říct i odporem. Hodně lidí to totiž může pochopit i jinak, než bylo původně zamýšleno... Nahrávka je sama o sobě spíše klidnějšího ražení někde na poli doom rocku. Občas se to rozjede celkem brutálně, ale vše to má svoje opodstatnění a naštěstí se to vůbec vedle sebe netříská.

Musím také dodat, že komplet album nahrál jen a pouze jeden člověk. Pepa Pernikl je jistě velmi zajímavá a nadaná osoba. Jeho tvorbu budu s chutí pozorovat dál. „The Camp“ je něco neuvěřitelného. Emocemi přetékající kotouč, takřka neuchopitelná záležitost a naprosto FAMÓZNÍ věc! Tuhle recenzi píši pouze po dvou dnech intenzivního poslouchání. Není těžké se do ní dostat, chce to jen chtít... Chtít poznat nové obzory a neprobádané kouty, které nám metalová a vůbec rocková hudba může stále ještě nabídnout!

GRANDMOTHER IS DEAD - The Camp

„Já jsem tu hrůznou situaci přežil tím jenom, že jsem v sobě pěstoval úplně šílenou, nesmyslnou nenávist a touhu po pomstě. A ta byla, že jednoho dne to přežiju, že se dostanu do nějakého německého městečka nebo vesnice a že půjdu, až uvidím nějakou maminku s kočárkem, tak že pudu k ní a řeknu ‚puči puti puti‘, a pak vezmu to děťátko hezky za nožičky … a … rozseknu to dítě, hlavu o chodník,“ zazní stařeckým unaveným hlasem na počátku nového kotouče z dílny Josefa Pernikla, jenž je věnován všem, kteří prošli peklem koncentračních vyhlazovacích táborů za 2. světové války. „The Camp“ je již čtvrtým počinem tohoto nadaného člověka, který paralelně se skládáním v projektu GRANDMOTHER IS DEAD hobluje kytaru ve skupině LOBOTOMIA. Téma je tedy jednoznačně dáno. A co jeho zpracování? Jde o zajímavou a dnes celkem populární kombinaci doomu, akustických a ambientnějších hladin, industriálních kovových hoblin a scénické hudby. To vše je protkáno autentičností některých zvuků a hlavně fragmenty hrůzných reálných příběhů pamětníků, kteří vyprávějí své vzpomínky z transportačních vagónů, na Cyklon B a osobních setkání s vrahy formátu Josefa Mengeleho...

Postavit, zkomponovat a nahrát podobný projekt v ryze domácích podmínkách pouze vlastními silami je krok odvážný, ale jak je známo – odvážnému štěstí přeje. V tomto případě nepřálo jen štěstí, ale přály i múzy. Celé album si talentovaně hraje s dynamikou, tempem a emocionalitou skladeb, některé jejich pilíře jsou vystavěny s chladně profesionální efektivností tvůrců soundtracků či dokumentárních zvukomaleb bez komentáře. Velice živě si dokážu při poslechu hudby vybarvit dramatické obrázky z koncentračních táborů, beznaděj, utrpení. Prostředky, kterými autor promlouvá k posluchači, jsou transparentní, pokud vás chce dojmout, vzbudit odpor nebo zlost, dokáže to udělat přímo, bez zbytečného patosu.

Ke zvukovému obalu již tak bujarý postoj nemám. Chápu, že je album nahráváno v neprofesionálních podmínkách, a na tyto poměry musím říci, že se mnoho vydařilo velmi dobře. Co ovšem trhá mé srdce je zvuk bustrované kytary, jenž je výraznou šmouhou na tváři „The Camp“. S tím úzce souvisí i konstrukce metalovějších částí alba, které vyznívají poněkud tupě a liše v porovnání s uvolněnějšími plochami. Vzhledem k tomu, že se v projektu GRANDMOTHER IS DEAD osvědčily v minulosti smyčcové nástroje, je škoda, že nyní nedostávají více prostoru. Pasáže, kde jsou užity, patří k tomu nejpůsobivějšímu na „The Camp“. I s těmito výhradami však kvituji s velkým povděkem, že podobné iniciativy existují, neboť jsou svěžím vánkem v naší leckdy poněkud zatuchlé hudební scéně. Živou performanci s videoprojekcí bych si rozhodně nenechal ujít, zcela jistě by šlo o velmi sugestivní zážitek.

„a živý okouší moc a sílu
v utrpení těch, jež ponížil
zpíjí se bolestí a smrtí bez rozdílu
zabíjí, aby žil“

Na závěr musím zmínit jednu zajímavost o tomto zdánlivě nekro-graeofilním projektu. Jakékoliv CD od GRANDMOTHER IS DEAD si můžete na webu objednat s tím, že platíte pouze poštovné. Vše ostatní je zadarmo!

GID není klasická kapela, ale projekt jednoho člověka, Josefa Pernikla, který se postaral úplně o vše na v pořadí čtvrtém demo-CD (na www stránkách je k dispozici zdarma!). Nejen že hudbu složil, ale také ji nahrál a nazpíval (clasic, acustic and electric guitars, bass guitar, synthesyzers, programing, percussion, efects, voices – tak praví web) v podmínkách domácího studia.

Všech 9 skladeb spojuje téma německých koncentračních táborů za druhé světové války. Ale nikoliv formou textů z hlavy hlavního protagonisty, ale použitím reálných záznamů vzpomínek těch, kteří hrůzy německé zvůle a krutosti přežili. Při poslechu hlasů starých lidí nepříjemně mrazí v zádech a člověk je rád, že je to dávno pryč. Ale připomínat tyhle zvěrstva je stáíe třeba, aby si každý občas uvědomil, jaké věci fašistické svině prováděly s nevinnými dětmi či ženami. Vzpomínky jsou řazeny tak, že od druhé skladby tvoří příběh. Ten začíná v dobytčích vagónech, pokračuje příjezdem vlaku do tábora, následují selekce, setkání s Mengelem, s cyklonem B a posléze i konec tábora smrti.

Hudebně se GID pohybuje mezi několika žánry, od doomových teskných melodií přes industriálnější až ambientnější polohy po v neposlední řadě lehce metalické výjezdy. Nebýt občasného pamětnického hlasu či jakýchsi temných chorálů v pozadí, zřejmě z hlasového fondu pana skladatele či z jeho databáze, jednalo by se prakticky o instrumentální záležitost. Nejsilněji působí hned úvodní Revenge s hlasem pomstychtivého starce, kterého držela při životě představa odvety za všechna prožitá příkoří. Hudebně pomalejší, s velmi silnou ústřední melodií. Dvojka odsýpá podstatně rychleji, takřka metalově, komentář je ve volnější pasáži podbarven akustickou kytarou. Operní zpěv v pozadí Arrival To Train spolu s hlasem smutné stařenky je tak dojemný, že způsobuje husí kůži. A další truchlivé tóny následují, až s Deliverencí se dočkáme trochy optimismu, skočnější rytmus a veselejší melodie snad signalizují osvobození lágru. Ale závěr skladby je opět naturalistický – i před koncem války pokračovaly vraždy nepotřebných. A jestli někdo čeká happy end, tak se nedočká. Dopady na psychiku těch, kteří vše přežili, byly zhoubné a tito nešťastníci prožívali svá pekla stále. Hudební doprovod je k danému tématu zvolen velmi promyšleně a bezděky dokáže v představách posluchače oživit popisované události. A o to zřejmě Pepovi šlo. Zvuk je asi nejslabším článkem. Zatímco pomalejší táhlé tóny, ať už kláves nebo kytar, jsou vcelku solidně nazvučeny, metalovější kytara trochu drhne. A co se mi nelíbí vůbec, je zvuk bicích, které zní nepřirozeně. Ale jinak pozoruhodné dílo, které si zaslouží vaši pozornost.